Sicílie - Etna

Sicílie 2006 - Etna

První noc je za námi, probuzení s výhledem na kouřící Etnu, Renča vaří snídani, Ivan prodává pivo z lednice v buse, jasno, teplo, paráda. Po snídani vyrážíme autobusem i s vlekem a koly úzkými a klikatými silničkami vzhůru. Na několika křižovatkách se to neobešlo bez couvnutí abychom se tam vůbec s našim Long Vehicle vešli. Italové troubí o stosedm, ale jinak trpělivě vyčkávají až se vysoukáme z křižovatky pryč. Cesta na Rifugio Sapienza ve výšce kolem 1850 m.n.m. nám zabrala skoro hodinu a půl, ale už jsme nahoře, výběrčí přesunující se po parkovišti autem (zase až tak velké nebylo) nás skásla a mohli jsme vyrazit vstříc tomu černému kopci.

Mnozí účastníci nasadili návleky na boty aby jim černý písek nepadal do bot, tak jsem měl trochu obavy, zda turistům jako jsme my, líným kamkoliv jít pěšky a tedy pěšoturisticky zcela nevybaveným a nezkušeným, nebude toto činit nějaké obtíže, ale ukázalo se, že nikoliv, ba naopak. I teď, po měsíci, když pořádně bouchnu botama o sebe, sype se z nich krásně černý písek z Etny. (A ze Stromboli taky :-)

Stoupání začalo hned po opuštění asfaltového parkoviště přiměřeně ostře a tak jsme i volným tempem nabírali výšku poměrně rychle. Pod nohama sjezdovka, nad hlavama lanovka pro ty ještě lenošnější. Cestou jsme se střídavě míjeli s ostaními, podle toho jak kdo se zastavil aby pořídil fotky okolí a výhledů z kopce. Zajímavé však byly i spousty zde nepochopitelně rostoucích kytek a desítky berušek na nich. Z čeho tady žijí mi nějak nebylo jasné, ale Breb nám vysvětlil, že v sopečných horninách a písku z nich je hodně minerálů a proto se zde kytičkám daří.

Asi po hodině a půl jsme dosáhli horní stanice lanovky, kde ti co se jí vyvezli přesedali do terénních náklaďáků upravených na autobusy. Ty je pak vyvezli dál a výš, pravděpodobně až do maximální povolené výšky jež se denně mění podle aktuálního stavu aktivity sopky. My však nejsme žádní lufťáci, takže jsme pokračovali dál po svých, ale vzhledem k tomu, že už bylo dost hodin a mraky povážlivě klesly, změnili jsme směr výstupu k jednomu z menších, dílčích vrcholů, za kterým jsme očekávali výhled na moře. Chrti z naší výpravy už byli odhadem o tři stovky výškových metrů výše, ale jejich tempo bylo od počátku pro nás, pěšímu pohybu nepřivyklé, naprosto neudržitelné, takže jsme jen hádali, která skupinka mravenečků na svahu jsou ti naši :-)

No, moře jsme nakonec neviděli, protože s blížícími se mraky začalo poměrně ostře foukat, ochladilo se a i čas naznačoval, že bude nejlepší zahájit sestup. Dosáhli jsme výšky 2556 m.n.m a vydali se dolů. Bohužel, počasí nám v tento den příliš nepřálo a ani plán celého výletu nebyl zcela optimální. Pro pohodlné dobytí kopce a možnost vidět to nejzajímavější ze sopky je potřebné vyčlenit si na výlet celý den a objednat jasné počasí.

Pohled z jižního svahu dolů směrem k parkovišti

Nicméně, cestou dolů jsme se těšili na sjezd z kopce k moři. Přenížení (to je převýšení směrem dolů) dosahovalo 1800 m což by teoreticky umožňovalo jízdu až k moři bez jediného šlápnutí, ale různé jsou cesty osudu a klikaté cestičky na Sicílii.... :-)

Když jsme přišli k autobusu, byla už kola z velké části vyložená. Postarali se o to někteří výkonní jedinci, kteří nejenže vylezli na kopec výše, ale i cestou dolů nás předběhli. Převlékli jsme se a poté co jsem objel jeden z menších kráterů hned vedle parkoviště jsme to pustili dolů. Sjezdík parádní, kvalitní asfalt a většinou přehledné zatáčky. Po necelé půlhodině, o více než kilometr níže a o deset dále jsme byli v městečku Zafferana. Při průjezdu městečkem jsme však na chvilku ztratili stopu do dalšího městečka jménem Milo a když jsme se místního neanglicky hovořícího domorodce ptali na cestu, řekl, že jsme sice sjeli z hlavní cesty, ale i touto cestou, nyní už polní, se do Mila prý dostaneme. Jen, že to je prý trochu "hardcore". Ale ujistil nás, že to jde. Šlo.

Nebudu to příliš rozebírat, jízda do kopce po pěti centimetrech ujetých bambusových stébel nebo sjezd po kamenité cestě připomínající spíše vyschlé koryto potoka není zrovna moje hobby a ani Darinka se nějak nerozplývala. Závěr pak představoval dokopec po jehož zdolání jsme se nacházeli opět ve výšce cca 900 m.n.m. takže lze konstatovat, že i tato zkratka měla všechny náležitosti správné zkratky - byla delší a obtížnější.

I takovéto dárečky jsme potkali na naší zkratce...

Když jsme se po několika (dost) dalších kilometrech víceméně traverzu po vrstevnici kolem Etny dostali konečně k závěrečnému sjezdu k moři byl asfalt mokrý po dešti, takže jsme si ten jinak pěkný a dlouhý sjezd ani moc neužili. Překonání dopravní špičky ve městečku těsně před kempem byl trochu adrenalin, ale na Prahu to nemá, protože Italové jsou o dost ohleduplnější než našinci. Do kempu jsme přijížděli téměř potmě. Naštěstí nám Renatka večeři odložila a my jsme se královsky najedli, vyprali nezbytné množství prádla, vypili nějaké víno a padli. Další den je (naštěstí) plánován výlet bez kol.

Mapa trasy

Výškový profil trasy

Fotogalerie

Předchozí den

Zpět na úvod Sicílie

Další den